Ferda

16. března 2008 v 10:22 |  kočičí příběhy

Ferda

Jsou to 4 roky, co k nám kočka od souseda na zahradě přivedla 2 šestitýdenní mourovatě bílé kocourky. Asi se jí u jejího páníčka přestalo líbit, tak se odstěhovali. Pokusili jsem se mu celou rodinku vrátit, ale marně. Drátěný plot s velkými oky není pro tak malá koťátka žádná překážka. Nakonec jsme kapitulovali.
Za pár dní jsme zjistili, že jedno kotě chybí. Kočka ale nejevila známky neklidu, takže jsem tomu nevěnovali pozornost. Snad ví, kde má potomka. Až v sobotu kolem poledne jsme z vysoké trávy slyšeli slabé kňourání - a on to byl postrádaný kocourek. Měl ale zvláštně zakalené očičko. Potírali jsme mu to borovou vodou, oční mastí. Když jsme ho položili k mamině, odstrčila ho a nedala mu pít. Protože byl ještě příliš malý na to, aby se obešel bez pravidelné stravy, vzala jsem si ho domů.
Na dvorku mám letní výběh s kotcem pro králíky, ve kterém v té době pobývala samička s 18 mladými. Kromě svých potomků se starala o další králičky ze 3 hnízd, kteří osiřeli. Samozřejmě, že jsem ji v tom nenechala samotnou. Lahvičky s kapátky, do nich Sunar a několikrát denně jsem drobotinu přikrmovala.

Ferdův bráška Fišta
Na králičím kotci jsem udělala pelíšek kotěti. Další den jsme jeli k veterináři. Ortel nebyl přiznivý: očičko se nedá zachránit, musí se vyoperovat. Ale kotě je na takovou operaci příliš maličké a není jisté, že to přežije. Jaká byla volba - zemře na zánět nebo má šanci s operací? Volili jsem operaci. Z narkozy se probral, rána se mu celkem dobře hojila. Při kontrolách jsem pana doktora přesvědčovala, že až se uzdraví a zotaví, vrátíme ho za bráškou na zahradu, ale ukázalo se, že mě pan doktor odhadl mnohem líp než jsem se odhadla já. Tehdy mi řekl, že jak mě zná, kotě u nás zůstane.
A zůstalo. Nejdřív v králičím výběhu, kde stál v řadě na Sunar, hrál si s ušatými kamarády a tulil se k mamince, která taky měla nějak větší uši než on. Při otevření výběhu splhal po drátěné stěně stále vzhůru, až mi končil na rameně. Dostal jméno Ferda. Slibovala jsem mu, že až se uzdraví, vrátí se za bráškou na zahradu, jenomže... Jenomže až se jizvička po očku zahojila, z koťátka už byl celkem pevný kocourek a přece ho chudáčka jednookého nedám na zahradu, aby se mu něco stalo. Vozili jsem ho tam sice na víkendy za bráškou, ale v neděli pěkně zpátky se mnou za Mikinkou a Kenoškem. Oba černí kočičáci ho bez problémů přijali. Mikinka jako nejstarší mu dala najevo, kde je jeho místo, a Ferda do respektoval. O rok starší Keny se do něho úplně zbláznil, takže při jejich hře na mně nezbylo místo. Honili se po celém domku, nebrali ohled, do čeho narazí, co berou s sebou. Prostě oni dva si stačili. Ale vždycky jenom dočasu. Pak se přišli přitulit, vydyndat něco na zub a unaveni se rozhodili po letišti.
Ferda byl tak trošku jiný než naše ostatní kočky. Taky jsem ho my všichni milovali tak nějak jinak, než ty ostatní. Asi jsem si namlouvala, že je na mně se svým handicapem přece jenom trošku víc závislý než ostatní. Možná jsem si říkala, že když už jsme znásilnili přírodu, která mu nechtěla dopřát dlouhé žití, tak se o něho musím víc starat. A Ferda toho náležitě využíval. Když kocouři něco vyvedli, byl to Ferda, který to šel k paničce žehlit, jako by cítil, že trest bude mírnější. Rád šplhal po dveřích na garnýž nade dveřmi. Látkové polstrování dveří vzalo brzy za své - kočičí tlapky vždycky vytáhly nějakou tu nitku. Ale obětovala jsem to, protože pohled na spokojeného Ferdu, který na mně z garnýže jukal jedním očkem, stál za všechna taková polstrování.
Na svou lásku ke mně málem doplatil. Byl únor, zima a sníh. Vracela jsem se z práce a před domem jsem se potkala se sousedkou. Prohodily jsem pár slov, když se mi u nohy usadil Ferda. Jenomže i na ni čekal jejich pes. A když panička nešla, přestože ji jasně slyšel, otevřel si a vyběhl k nám. Je to kříženec bulteriéra s bůhvíčím. Není zlý ani nebezpečný, ale jak viděl Ferdu, bylo zle. Obě jsem se sice snažili zabránit nejhoršímu, ale bohužel se mu podařilo Ferdu chytit za kůži. Jak trhl hlavou, Ferda narazil na betonový okraj. Pes ho pustil a Ferda utekl na stromek. Lákala jsem ho dolů, ale moc se mu nechtělo, jenom kňoural. Nakonec jsem ho dolů dostala, naštěstí neměl žádné zjevně zranění. Když jsem ho ale doma postavila na zem, zjistila jsem, že levá zadní tlapka volně visí. Ferda si nestěžoval, došel k misce, ale kulhal a tlapku volně táhl za sebou.
Jeli jsme k veterináři, který ho uspal a zrengenoval. Tlapička byla zlomená těsně pod "kolínkem". Konstatoval, že to není na operaci, protože kost není k čemu chytit a naznačil, že bude milosrdnější ho uspat. Nesouhlasila jsem. Připustil, že možná v Brně na klinice by tu operaci mohli zvládnout, ale nedával nám moc šancí a také naznačil, že to bude náročnější než operaci krčku u psa, a ten se hodnotí 5 - 6 tisíci korun. Řekla jsem, že si to promyslím, ale že kocourka uspat nenechám. Ráno jsem volala veterináři do Hustopečí, u kterého jsem krátce před tím byli s kocourkem rodičů, když veterinární pohotovost v Břeclavi selhala. Byl lépe vybavený než naši veterináři a taky ke zvířatům se choval jinak. Popsala jsem mu situaci s Ferdou a pan doktor souhlasil, že zvířátko prohlídne. Když jsme přijeli a viděl snímek, zaváhal. Ale viděl situaci trošku jinak, než náš veterinář. Pokusí se ho operovat a pokud by se to nezdařilo, je poslední možnost tlapku amputovat. I s tím se dá pořád žít. Souhlasila jsem. Dvě hodiny, které jsem strávili v čekárně, byly předlouhé. Pak jsem viděla spícího Ferdu, kterému z nožičky mu trčela špička drátu. Podařilo se to zpevnit, ostatní se uvidí. V neděli jsem měli přijet na kontrolu.
Ferda si ale aktivně vytahal všechny stehy, které měl a rána se otevřela. Pokusil se vytáhnout i to studené špičaté, co mu vadilo při mytí rány, ale to se mu naštěstí nepodařilo. Pan doktor při kontrole nebyl nadšený, ale i tak našel řešení. Dostali jsme sice drahou, ale dneska můžu říct že velice účinnou mastičku. Potírala jsem mu otevřenou ránu a chránila ji před nenechavým jazýčkem. Ráda se hojila přímo úžasně. Jenomže náš Ferda se stále snažil vytáhnout drát. Tak dostal obojek a "krejzlík". To bylo zlobení, to bylo prošení, abych to sundala. Byla jsem neoblomná. Tak to vyřešil zase po svém. Asi po dvou týdnech od operace jsem se vrátila z práce a Ferdy nikde. Jenom u dveří na dvorek, ve kterých mají kočičáci svůj vchod, ležel obojek i s "krejzlíkem" a Ferda se spokojeně vyvaloval na dvorku. Dostal na zdravou část zadečku, ale v duchu jsem se zaradovala, že už je mu asi líp. Za pár dní jsem našla "krejzlík" na dvorku u otvoru ve zdi, kterým kočky chodí ven. A náš Ferda se toulal v parčíku před domem. Přestože kulhal, věděla jsem, že z nejhoršího je venku.

Fišta ještě jednou
Za měsíc jsme jeli na kontrolu. Pan doktor se opatrně zeptal, jestli má Ferda snahu chodit. Řekla jsem: "Ne, nechodí. Ale běhá a už šplhá přes ploty." Pak se pan doktor přiznal, že to i pro něj byl vlastně experiment. Takovou operaci po dobu své veterinární praxe ještě nedělal. Jeho paní, která mu dělá asistentku, se také přiznala, že ho od zákroku zrazovala, právě proto, že nebylo jisté, jak to dopadne. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. Naši říkali, že jsme podruhé znásilnili přírodu a Ferdu donutili k životu.
Bohužel, nakonec se příroda dočkala a Ferdu si povolala. Na jeho místo jsem vzala ze zahrady Fištu, kterého ale Keny nikdy nepřijal. Neubližoval mu, ale nevšímal si ho a začal se toulat.
Jenom u pana doktora ještě nedávno na prohlížeči rentgenových snímků visel snímek zlomené tlapky našeho Ferdy - byl to i jeho velký úspěch.
Takže - nikdy se nemá nic vzdávat, ale bojovat do posledního chlupu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama